2017
Leden 1, 2017
Obrazy
Pulkrtová, Hnilová, Nekvapilová
Ve Vinné Galerii vystavujeme počtvrté. První výstava proběhla v roce 2011 a tak se v dvouletých cyklech do příjemných prostor Vinné Galerie vracíme. Protože jsem o sobě již psaly, tentokrát více o tom, jak vystavovaná díla vznikala.
HANA HNILOVÁ
Momentálně objevuji kouzlo akvarelu, který mě baví. Akvarel může být z velké části založen na náhodě a jde o úplně jinou práci než jaká je například s pastelem, kde je potřeba vše řádně propracovat. S akvarelem je tedy možné pracovat uvolněně, což je pro mne vítaná změna. Pastelu ale samozřejmě zůstávám věrná, jakožto technice, kterou jsem objevila a použila při svých prvních malířských pokusech.
EVA PULKRT-ŠVÉDOVÁ
Nápad na pastelkové obrazy přišel před několika roky při poprázdninové přípravě pouzdra pro dceru do školy. Když jsem viděla tu hromadu dřevěných kousků s různobarevnými hlavičkami na velkém bílém talíři, nápad se nabídl sám. Prosté a jednoduché jako slovo samo. Že jsem na to nepřišla dřív! :-)
EVA NEKVAPILOVÁ
Po období tvorby zejména černobílých monotypů se navracím zpět k barvám prostřednictvím vytváření mandal. Ty můj život provázejí delší dobu a zabývám se jimi stále intenzivněji. Mým cílem je uspořádat soubor mandal tvořených rozmanitými způsoby, proniknout do větší hloubky tohoto tématu a poté je představit případným zájemcům v rámci kurzů, či workshopů. Současná výstava je symbolickým prvním krokem, odrazovým můstkem pro další obdobné počiny.
OBRAZY
Miroslav Vodička
Narozen 26.5.1949 v Brně
Malování se začal věnovat až v posledních letech.
Jeho tvorba se vyznačuje formou, která jde proti zaběhlým, odborným trendům.
Nepodléhá jakékoliv "předepsané" a vyučované technice.
Jeho projev, stopa v obrazech, forma vyjadřování je zcela ojedinělá a nenapodobitelná.
Obrazy zachycují individuální pocity, nálady, názory autora.
Nijak se nepodbízí a nechává zcela na "divákovi", aby si odnesl z pohledu na obraz svůj vlastní pocit, našel si v obraze svůj vlastní příběh.
Prostřednictvím svých synovců vystavoval komorně v Austrálii a na Novém Zélandě, kde všechny obrazy s malou vyjímkou byly ihned rozebrány.
Olejomalby
Pavla Kubovová
Paya
Jmenuje se Pavla Kubovová. Světlo slunce, pronikající naší planetou, uzřela v roce 1993 v Uherském Hradišti. Od roku 2012 začala díky studiím poznávat Brno. Poté žila v Holandsku a koncem roku 2016 se vrátila do Brna, a je šťastná.
Bere to tak, že celé její dětství a dospívání bylo nevědomé vytváření malířské reality.
Formálním vzděláním disponuje ekonomickou zdatností. Ale řekněme, že je to velmi teoretického charakteru. Nicméně do jejího vnímání vzdělávacího procesu zařadí i první postavení hradu, tedy bábovky, z písku. Dále přes malebné čmáranice až po první portrét, který se dal přirovnat ke karikatuře dané osobnosti. Není tedy umělecky vzdělána akademickým titulem ani papírem, nýbrž společností a touto planetou. Svou praxi uplatňuje na bílé záři.
První setkání s barvou olejovou nesla, dalo by se říci těžce. Ne jako kilo až dvě závaží, spíše úzkostnými stavy. Nevěděla o tom nic, i přesto skočila do vody a začala plavat.
Nezastavila se, pokračuje dále. O dalším pokračování se ráda se všemi dělí.
Obrazy pro ni znamenají impuls. Impuls k probuzení. V každém z nich je informace uložena, stačí pohlédnout a přečíst.
Obrazům nedává všeobecná jedna jména. Pojmenování je na ní, stejně jako na Vás. Říká:„Otevři oči i mysl a dej svému pohledu smysl.“
Vystavené obrazy z kolekce „Šťastné nehody“ jsou ukázkou krajin a zákoutí našeho světa. Některé z nich jsou i na motivy obrazů amerického malíře Boba Rosse, díky kterému se naučila pracovat s různou strukturou a technikou malby krajin. Můžete zde zaznamenat její počátky – jedny z prvních maleb, i nedávno dokončená díla.
„Někdy uděláte tah štětcem tak, že následně způsobí pocit štěstí.“ Paya
Kresby
Ivana Ševčíková Miklošová
Ivana Ševčík Miklošková se narodila roku 1989 ve Zlíně. Na Střední uměleckoprůmyslové škole vystudovala malbu a poté scénografii na JAMU v Brně pod vedením prof. Jána Závarského. Na katedře scénografie od roku 2015 učí kresbu. V roce 2011 studovala Fashion design v rámci zahraniční stáže na Oslo and Akershus University College of Applied Sciences v Norsku.
Během školy se začala věnovat především operním výpravám, jako Oněgin (divadlo Barka), Kráska a zvíře, Evropská turistika, Don Giovanni (divadlo na Orlí) a další. V Divadle JKTyla v Plzni navrhla kostýmy pro operu Voják a tanečnice a Aidu a jiné. Další premiérou bude Rusalka v Ekaterinburg State Academic Opera and Ballet Theatre v Rusku. Věnuje se i činohře a pohybovému divadlu. Mimo scénografii se občas věnuje malbě a hlavně kresbě. Okrajově tvoří i plakáty (Festival bicích nástrojů Brno, Festivadlo – festival frankofonního divadla Brno, DJKT Plzeň…), podkladové ilustrace na web či do divadelních programů. Téměř dva roky pracovala v Brašnářství Tlustý a spol. v Praze a brašnařině se věnuje dodnes. Kostým ji přivedl i k módě, které se věnuje volnočasově.
Kresba pro ni není jen prostředkem, tedy základním nástrojem k další práci, ale je také významovým nositelem. Skrze ni vyjadřuje své fascinace, dojmy i nejhlubší niterné záležitosti. Její nekonečnou inspirací je lidské tělo, jeho různé podoby, formy a transformace. Pohyb, který zdánlivě nic neznamená, ale zároveň má schopnost vyhádřit emoce ...
Obrazy
Antonín Michálek
Antonín Michálek (nar. 1954 v Hodoníně) maluje od té doby, co se naučil držet tužku v ruce. A i když si jako dítě rád hrál na neviditelného, malování mu natolik učarovalo, že se malbou začal zviditeňovat. Již několik desetiletí tvoří především olejomalby. A sám k tomu podotýká: „O mém vlastním stylu nemám ponětí. Když tvořím, tak jenom tak, jak to nejlépe umím.“
Výstavy, které doposud pořádal, byly především v „undergroundovém stylu“, neboť jako autor byl v tehdejším Československu v oficiálních kruzích zakázaný. Uspořádal dvě veřejné výstavy, v roce 1981 a poté v roce 1989, která byla ale krátce před otevřením zakázána. V současnosti je umělcem na volné noze.
Je kreativní, citlivý a filozoficky založený člověk. Motto jeho tvorby následuje citát Jeana Dubuffeta: «Toužím po umění, (…) které je bezprostředním vyjádřením našeho opravdového života a našeho opravdového rozpoložení.»
Jeho obrazy jsou bohaté a opravdové. Sám říká: „Absolutní obraz je diagramem duše.“ A tak dávají jeho obrazy člověku svými „uzavřenými“ formami a vyrovnaným, strukturovaným světem barev pocit celistvosti. Také díla, na kterých zobrazuje chaos, ukazují silnou vnitřní strukturu a jsou jakousi legitimací toho kterého duševního rozpoložení… s pocitem přijetí a vyjádření sebe sama ve smyslu: „Jsem takový, jaký jsem – rád a celistvý, a to vždy tam, kde se právě nacházím.“