2012

Fotografie z Islandu

Jan Trávník

Afrika mýma očima

Kateřina Nováková

Před pěti let jsem poprvé odjela na delší cestu do Afriky, do východních zemí tohoto kontinentu. Byla jsem okouzlena  nejen přírodou, atmosférou, lidmi a zvířaty, ale moc mě bavilo i jejich fotografování. V roce 2010 jsem si jako cíl své další cesty vybrala země Střední Ameriky – Kostariku a Panamu. Chtěla jsem být opět okouzlena a fotografovat. Cesta byla nádherná, viděla jsem plno zajímavých míst, ale uvědomila jsem si, že Afrika je pro mě to úžasné místo, tam se chci vracet.   Tentokrát mě lákaly  trochu jižnější státy Afriky.
V Namibii jsem chtěla vidět místa jako poušť Namib, Mrtvé údolí, kmen Himba.V Botswaně deltu Okawanga. Vše z toho a mnoho dalšího v sobě zahrnoval zájezd s cestovní kanceláří z Jihoafrické republiky.Ten jsem absolvovala letos v srpnu. Splnila se mi tak moje touha a já měla zase možnost všechna ta úžasná místa vidět, zažít jejich atmosféru a  zachytit část toho i svým fotoaparátem. A právě vybrané obrázky z této cesty bych vám chtěla na této výstavě představit .

Fotografie a fotografika

Eliška Vorlová a Karel Vlach

Nejtěžší břemeno je prázdný měšec. Tak praví jedno staré čínské přísloví. Je na něm jistě mnoho pravdy, staří Číňané byli nepochybně velmi moudří a vtipní. Věděli však také, že váha života nezávisí na tíze měšce. A život který má smysl je ten, ve kterém nejde o mince, ale o hvězdy, tak se dá shrnout životní rekapitulace Harryho Hallera – Stepního vlka ze stejnojmen-ného románu Hermanna Hesseho.

Člověk by měl žít ne pro zlaté mince, ale pro hvězdy. Hvězdy, které září, i hvězdy, které se jen lehounce mihotají a chvějí. Vžyť každý z nás může být Malý princ, každý z nás může být Lucie na nebi s démanty, každý z nás může být Tulákem po hvězdách či Odysseem na své dobrodružné plavbě oceánem fantazie pod plachtami, které pohání chvějivé světlo hvězd, jemný svit měsíce nebo zářivé paprsky slunce.

Každý z nás se může vydat na dobrodružnou plavbu do světa snů. A sny nejsou jen sny, sny jsou skutečností, realitou, která však existuje v jiných, námi jen částečně poznatelných, jen tušených a mlhavých dimenzích, v paralelních světech našich duší. Každý z nás může snít, či se alespoň dívat na svět přes kouzelné zrcadlo, přes které svět kolem sebe vidí jinak, než ti ostatní. Ne každý však o tom, co na svých dobrodružných cestách královstvím fantazie a o tom, co viděl v onom kouzelném zrcadle dokáže podat své svědectví

Eliška Vorlová a Radek Vlach, patří mezi ty, jimž v tomto ohledu štěstí přálo a prostřed-nictvím hledáčků a objektivů svých fotoaparátů se dokáží podívat do onoho kouzelného zrca-dla a dohlédnout v něm až ke hvězdám. K těm hvězdám, pro které žijeme, hvězdám, které ač zdánlivě vzdálené, nejsou tak daleko, jak se nám zdá, ke hvězdám, které jsou blízko a všude okolo nás, stačí jen je vidět, natáhnout ruku či namířit objektiv a jsou naše. Radek s Eliškou dokážou tyto hvězdy chytit do svých sítí, do svých fotopoetických pavučin a to, co viděli ve své fantazii nám ukázat.

A to, co viděli v kouzelném zrcadle je poezie a tedy krása. To, co viděli na své cestě ke hvězdám je krása a tedy poezie.

Katalánský malíř Joan Miró prohlásil: nedělám rozdíl mezi malířstvím a poezií. Mám někdy chuť psát na svá plátna verše a naopak. Nepostupovali snad stejně velkolepí myslitelé, Číňané?

Také si myslím, že vskutku není rozdílu mezi malířstvím a poezií. Poezie je jen jedna. Ať napsána na kus papíru, namalována na plátno či stvořena objektivem fotoaparátu, je jen jedna. A poezie je to zásadní, co je obsaženo v tvorbě Elišky Vorlové a Radka Vlacha. Když jsme před dvěma lety zakládali I.FotoPoetický Club Brno, neváhali jsme ani na chvíli a Elišku s Radkem oslovili, zda by se nechtěli stát jeho členy. Jsme velice rádi, že se jimi stali.

Elišku jsem poznal nejprve virtuálně před čtyřmi lety prostřednictvím serveru Photoextract jako velmi výraznou autorku. Až někdy po roce a půl mi na jedné ze svých výstav malíř a fotograf Jarda Sklenář představil jednu sympatickou dámu - Elišku Vorlovou. Od té doby znám Elišku již nejen jako kdysi pro mne poněkud tajemnou autorku, která na mne hned od počátku zapůsobila svou tvorbou, ale také jako elegantní, příjemnou a vždy dobře naladěnou dámu. Eliška je autorsky výrazná a nepřehlédnutelná tvůrkyně velmi působivých a expresiv-ních fotografik, hýřících barvami, nápady, fantazií a elegancí. Někdy jsou laděny v barvách teplých, žhavých či přímo ohnivých, jindy v barvách osvěživě a příjemně chladivých, jindy zase tyto dva protipóly dokáže vhodně zkombinovat. Náměty jejích prací mají široké spektrum, jsou to sny, motivy přírodní, děti a jejich hry a sny, ale také motivy industriální a mnohé další. Jedním z nejčastějších námětů jejích fotografik je také Brno, město ve kterém žije a věřte že nevím o nikom, kdo dokáže Brno vidět okem tak magickým a zobrazit je tak nápaditým, tvůrčím a opravdu fotopoetickým způsobem jako právě Eliška Vorlová.

Radek Vlach začínal asi jako každý z nás, kdo propadl kouzlu fotografie, aniž by na počátku tušil něco  o tom, co vše se dá vidět přes objektiv fotoaparátu a jak se to, co viděl dá proměnit k nepoznání. Radek se však velmi rychle zorientoval a vypracoval se brzy ve svébytného tvůrce, kterému jeho fotoaparát slouží jako ono kouzelné zrcadlo a kouzelná krabička, do které lapá magické světlo jako zkušený lovec do svých tenat a za pomoci počítače jako jakési čarodějné skříňky toto světlo a vše co si na svých toulkách ulovil a nachytal mění k obrazu svému. Vypracoval se natolik, že se nedávno stal také moderátorem kategorie fotografika na známém a alespoň dle mne také nejlepším českém webovém fotografickém portálu PhotoExtract, na kterém uspějí jen ti nejnadanější a nejvytrvalejší tvůrci a autoři. Když jsem nad jeho obrazy přemýšlel o tom, jak je popsat a co vám o nich říct, inspirovaly mne k napsání této básně.

Jaroslav Sklenář

Výtvarník a fotograf na volné noze, žák Petra Skácela a Jiřího Šindlera, absolvent Školy uměleckých řemesel v Brně, zakládající člen I.Fotopoetického clubu v Brně a skupiny Anam Ćara (Přátel duše)… Výtvarné zaměření v níž se střídají kombinované olejomalby z přírodních materiálů s grafickou, ilustrační a fotografickou činností… Netradiční postupy v kombinovaných technikách, snaha vyjádřit stav svojí duše, svého vnitřního světa pomocí arteterapie, obsahově čerpá z mytologických bájí, legend, pohádek a tajemných příběhů, magie. Ovlivněn prehistorickými malbami nejstarších mistrů se svým vlastním výtvarným způsobem snaží přiblížit či připomenout dnešním lidem tvořivé schopnosti našich prapředků, neboť v nichž spatřuje čistou řeč malířství. Jeho hledání se obrací do minulosti i budoucnosti, k uvědomování si jednoty energie, prostoru a času. Snaží se uvolnit představivost diváka, proniknout do jeho vnímání, působit meditativně a v konečném důsledku vést k jeho pochopení sama sebe. Považuje se jen za nástroj Skutečností. Maluje, protože k němu přišel námět, nepřemýšlí, jak obraz namaluje, maluje se sám a on jen přihlíží, jak vzniká. Jedině tak vznikne dobrý obraz. A podobně je tomu i u fotografií s výtvarným přesahem… Dává se plně k dispozici tomu, co k němu přichází a pak se jen dívá. Zrovna tak, jako když zahradník pozoruje, jak rozkvétají květiny na jeho zahradě. A k tomu říká: " Všechny věci a události kolem nás jsou symboly. Každá věc o něčem vypráví, když umíš srdcem naslouchat. Kameny přinesené z cest, u kterých vyciťuješ vibrace míst, kde po staletí ležely, krása a vůně květin, připomínající pocity bývalých radostí a smutků, nekonečný koncert cvrčků, zase křehkou nejistotu přítomného okamžiku. Mizející oblak na modré obloze, nás může přivést k zamyšlení nad pomíjivostí všech věcí na této planetě, a blikající hvězdy probouzí touhu po poznání a pochopení smyslu života." Jaroslav Sklenář je přírodě citlivě naslouchající a symboliku v ní hledající malíř a fotograf, tvůrce obrazových pohádkových příběhů plných fantastiky a mytologie. Svými díly nás vrací do dětství, do jeho čistoty a radostné bezelstnosti. Naplňuje sny mnohých z nás, proměňuje je alespoň na plátně či ve fotografikách v barevnou skutečnost, přibližuje nás k světu pohádkových bytostí, víl a dévů. Tvoří mosty mezi světy, které si sami vytváříme svými myšlenkami.

Země ze mě aneb Šumava to není jen chleba a kůrovec

Ota Blažek

Vinná galerie v Brně uvádí výstavu fotografa a zpravodaje ČTK Tomáše Bartoše Země ze mě aneb, Šumava to není jen chleba a kůrovec.

Vernisáž se uskuteční 20. června 2012 v 19 hodin, výstavu uvede fotograf Evžen Sobek po zahájení bude autorské čtení spisovatele Jaroslava Rudiše, který je zároveň kmotrem výstavy

Fotograf a zpravodaj ČTK Tomáš Bartoš¬ odhalil pravou tvář Šumavy. Cyklus Země ze mě představuje celkem 10 fotografií zobrazujících tajemnou a krásnou Šumavu. Fotografie lze zhlédnout ve Vinné Galerii v Brně na ulici Lužánecká 16. Vernisáž se uskuteční 20. června v é 19 hodin. Výstavu uvede fotograf Evžen Sobek. V rámci vernisáže proběhne autorské čtení Jaroslava Rudiše, který je zároveň kmotrem výstavy.

Cyklus fotografií Země ze mě ukazuje Šumavu v podobě, jakou není možné najít v turistických průvodcích či médiích, kde je často prezentována ve spojitosti s přírodními kalamitami, těžebními zákroky v chráněných zónách anebo počítáním ekologických aktivistů. Autor cyklu, Tomáš Bartoš, se snažil s citem a respektem zachytit místa a lidi zde žijící, s myšlenkou přenést na fotografie přítomnost minulou i současnou. Ve fragmentu z cyklu Země ze mě se Tomáš Bartoš snaží zprostředkovat vztah nejen svůj, ale i člověka obecně. Nehledá tradiční scény pro pohlednice a kalendáře. Jde mu o to ukázat, jakou stopu zde může zanechat právě člověk, ale i přirozené přírodní jevy a čas. Jen připomenout, že právě působení přírodních jevů a času by člověk neměl zapomínat respektovat. Oblast Šumavy prošla v minulém století několika dramatickými změnami, které zde zanechaly stopy a specificky ji dotvářely. Jak lidé působili na krajinu, tak i příroda ovlivňovala místní obyvatele. Lidé se zde museli naučit respektovat zdejší klima, přírodu i působení času. Pro Tomáše Bartoše má Šumava nezastupitelné místo v životě. Prožil zde dětství, dospívání a s pravidelností se na Šumavu vrací. Zdejší krajina a lidé se tak podíleli i na formování jeho charakteru. „Rád bych, aby široká veřejnost poznala Šumavu takovou, jakou ji vidím já, fotograf, který zde vyrůstal, pracoval i odpočíval, nenáviděl i miloval, bořil i budoval, ubližoval i pomáhal…“, říká o výstavě autor, Tomáš Bartoš. Výstavu uvede fotograf Evžen Sobek, který řídí Fotoškolu Brno, kde Tomáš Bartoš absolvoval kurzy a fotografické dílny. „Evžen Sobek mě ve fotografii hodně posunul. Některé vystavené snímky jsem fotil ještě před tím, než jsem začal v jeho škole navštěvovat první kurz, ale až díky němu jsem v nich našel smysl. Proto jsem ho požádal, aby mou aktuální výstavu uvedl,“ řekl k tomu Tomáš Bartoš a dodal „Chtěl jsem, aby kmotrem výstavy byl někdo, koho si vážím. V příbězích Jaroslava Rudiše nacházím fragmenty ze svých vlastních zážitků. Proto jsem poprosil právě jeho a vážím si toho, že roli kmotra přijal.“ Výstava nesoucí motto „Šumava to není jen chleba a kůrovec“ se uskuteční v prostoru Vinné galerie v Brně na Lužánecké ulici 16, kde bude představeno 10 fotografií z celého cyklu.

Fotografie

František Haman

Pravá moravská zabijačka

Jakub Puškáš

Výstava prezentuje 30 fotek, ktere byly pořízeny v únoru 2011 a 2012. Fotky dokumentují prostředí krásných usedlostí nedaleko Brna během tradiční domácí zabijačky. Atmosféra starých dvorků a zašlých zákoutí reflektuje kouzlo této v dnešní době ojedinělé tradice. Zážitek z fotografií je doplněn sérií 30 kousků poezie od českých básníků, které si návštěvníci mohou předčítat během prohlídky.

Moderní perokresby

Valentiny Marushka

V roce 2001 jsem ukončila studia na Soukromé umělecké škole grafické v Jihlavě a společně se spolužáky vystavovala své práce na výstavě „22 hlav“ v Olomouci. Má první samostatná vernisáž proběhla v roce 2004 v jihlavské kavárně Etage a následně v čajovně Černý orel v Třebíči. Do této doby jsem se orientovala především na tisky, grafiky, pastely nebo abstraktní malby.

Od roku 2006, kdy jsem vystavovala na „Open Performance“ v třebíčském zámku a kde se mimo jiné objevil i můj první obraz písma malovaný tuží, jsem se začala věnovat více perokresbě. Písmo a jemná drobná kresba se od té doby objevovaly skoro v každém mém díle a neupustila jsem od nich dodnes. Práce s tuží, jak já říkám „moderní perokresby“, jsem ukázala světu v listopadu 2011 v brněnském Tintu. A jdu s nimi „prorážet“ svět dál.

Portréty

Ondra Nosek

Svoji první zrcadlovku jsem si pořídil v roce 2005, byl to Nikon D70. Po krátkém období zkoušení všech možný žánrů a poznávání techniky jsem se rozhodl pro portrétní fotografii. V současné době mám svůj Nikon D90 a portréty fotím zejména s objektivem Sigma 30mm/f1.4. V pos­lední době tvořím i na filmový materiál zrcadlovkou Hasselblad 501c s objektivem Planar. Mám rád fotografování na střední formát 6×6 a stále fotím zejména portréty. V Brně a okolí jsem v minulosti měl nebo se účastnil několika výstav.

Svoje fotografie, způsob jakým fotografuji bych definoval jako určitý druh „romantického“ portrétu. Jsou barevné ale i černobílé. Většinou nehraje roli hlubší/jasná myšlenka nebo příběh, jsou to pocity a nálady. Středoformátová zrcadlovka mi poskytuje vyšší kvalitu obrazu a zejména prostor a potrebu více přemýšlet během celého fotografického procesu. zároveň je ale práce s ní náročnější – vážnější.

Fotografie vybrané pro tuto výstavu reprezentují moje první krůčky se středním formátem. Fotografie jsou z období roku 2008 do současnosti. Ikdyž mám rád barvu ve fotografií, doufám že se naučím v budoucnu dobře pracovat s černobílým obrazem.