Jste zde: Vinná galerie Akce Výstavy Vorlová a Vlach

Vorlová a Vlach

Fotografie a fotografika

Od 6. 9. 2012 do 10. 10. 2012

Eliška Vorlová a Karel Vlach

Nejtěžší břemeno je prázdný měšec. Tak praví jedno staré čínské přísloví. Je na něm jistě mnoho pravdy, staří Číňané byli nepochybně velmi moudří a vtipní. Věděli však také, že váha života nezávisí na tíze měšce. A život který má smysl je ten, ve kterém nejde o mince, ale o hvězdy, tak se dá shrnout životní rekapitulace Harryho Hallera – Stepního vlka ze stejnojmen-ného románu Hermanna Hesseho.

Člověk by měl žít ne pro zlaté mince, ale pro hvězdy. Hvězdy, které září, i hvězdy, které se jen lehounce mihotají a chvějí. Vžyť každý z nás může být Malý princ, každý z nás může být Lucie na nebi s démanty, každý z nás může být Tulákem po hvězdách či Odysseem na své dobrodružné plavbě oceánem fantazie pod plachtami, které pohání chvějivé světlo hvězd, jemný svit měsíce nebo zářivé paprsky slunce.

Každý z nás se může vydat na dobrodružnou plavbu do světa snů. A sny nejsou jen sny, sny jsou skutečností, realitou, která však existuje v jiných, námi jen částečně poznatelných, jen tušených a mlhavých dimenzích, v paralelních světech našich duší. Každý z nás může snít, či se alespoň dívat na svět přes kouzelné zrcadlo, přes které svět kolem sebe vidí jinak, než ti ostatní. Ne každý však o tom, co na svých dobrodružných cestách královstvím fantazie a o tom, co viděl v onom kouzelném zrcadle dokáže podat své svědectví

Eliška Vorlová a Radek Vlach, patří mezi ty, jimž v tomto ohledu štěstí přálo a prostřed-nictvím hledáčků a objektivů svých fotoaparátů se dokáží podívat do onoho kouzelného zrca-dla a dohlédnout v něm až ke hvězdám. K těm hvězdám, pro které žijeme, hvězdám, které ač zdánlivě vzdálené, nejsou tak daleko, jak se nám zdá, ke hvězdám, které jsou blízko a všude okolo nás, stačí jen je vidět, natáhnout ruku či namířit objektiv a jsou naše. Radek s Eliškou dokážou tyto hvězdy chytit do svých sítí, do svých fotopoetických pavučin a to, co viděli ve své fantazii nám ukázat.

A to, co viděli v kouzelném zrcadle je poezie a tedy krása. To, co viděli na své cestě ke hvězdám je krása a tedy poezie.

Katalánský malíř Joan Miró prohlásil: nedělám rozdíl mezi malířstvím a poezií. Mám někdy chuť psát na svá plátna verše a naopak. Nepostupovali snad stejně velkolepí myslitelé, Číňané?

Také si myslím, že vskutku není rozdílu mezi malířstvím a poezií. Poezie je jen jedna. Ať napsána na kus papíru, namalována na plátno či stvořena objektivem fotoaparátu, je jen jedna. A poezie je to zásadní, co je obsaženo v tvorbě Elišky Vorlové a Radka Vlacha. Když jsme před dvěma lety zakládali I.FotoPoetický Club Brno, neváhali jsme ani na chvíli a Elišku s Radkem oslovili, zda by se nechtěli stát jeho členy. Jsme velice rádi, že se jimi stali.

Elišku jsem poznal nejprve virtuálně před čtyřmi lety prostřednictvím serveru Photoextract jako velmi výraznou autorku. Až někdy po roce a půl mi na jedné ze svých výstav malíř a fotograf Jarda Sklenář představil jednu sympatickou dámu - Elišku Vorlovou. Od té doby znám Elišku již nejen jako kdysi pro mne poněkud tajemnou autorku, která na mne hned od počátku zapůsobila svou tvorbou, ale také jako elegantní, příjemnou a vždy dobře naladěnou dámu. Eliška je autorsky výrazná a nepřehlédnutelná tvůrkyně velmi působivých a expresiv-ních fotografik, hýřících barvami, nápady, fantazií a elegancí. Někdy jsou laděny v barvách teplých, žhavých či přímo ohnivých, jindy v barvách osvěživě a příjemně chladivých, jindy zase tyto dva protipóly dokáže vhodně zkombinovat. Náměty jejích prací mají široké spektrum, jsou to sny, motivy přírodní, děti a jejich hry a sny, ale také motivy industriální a mnohé další. Jedním z nejčastějších námětů jejích fotografik je také Brno, město ve kterém žije a věřte že nevím o nikom, kdo dokáže Brno vidět okem tak magickým a zobrazit je tak nápaditým, tvůrčím a opravdu fotopoetickým způsobem jako právě Eliška Vorlová.

Radek Vlach začínal asi jako každý z nás, kdo propadl kouzlu fotografie, aniž by na počátku tušil něco  o tom, co vše se dá vidět přes objektiv fotoaparátu a jak se to, co viděl dá proměnit k nepoznání. Radek se však velmi rychle zorientoval a vypracoval se brzy ve svébytného tvůrce, kterému jeho fotoaparát slouží jako ono kouzelné zrcadlo a kouzelná krabička, do které lapá magické světlo jako zkušený lovec do svých tenat a za pomoci počítače jako jakési čarodějné skříňky toto světlo a vše co si na svých toulkách ulovil a nachytal mění k obrazu svému. Vypracoval se natolik, že se nedávno stal také moderátorem kategorie fotografika na známém a alespoň dle mne také nejlepším českém webovém fotografickém portálu PhotoExtract, na kterém uspějí jen ti nejnadanější a nejvytrvalejší tvůrci a autoři. Když jsem nad jeho obrazy přemýšlel o tom, jak je popsat a co vám o nich říct, inspirovaly mne k napsání této básně:

 

Fotogalerie

Chcete mít info včas?